„V roce 1958 jsem se poprvé doslechl o hře zvané hold´em. Nevěděli jsme o co jde, popsali nám to, že je to varianta sedm card studu, jelikož na konci je ve hře sedm karet (5 společných a 2 vlastní). V té době se hrálo jen na jeden blind, který platil hráč nalevo od dealera. Sázková kola byla jako dnes flop, turn a river, po kterém následoval showdown. Nezapomenu, jak se mi hra hned zalíbila, oproti jiným variantám se totiž nesla v rychlém tempu, což je podle mě důvod, proč si získala takovou popularitu.“
„Při mých prvních hrách NLH jsem měl pocit, že jsem v hračkářství – téměř všichni hráči neměli ani šajnu co dělají. Takže, když jsem pochopil, že je třeba hrát dobré handy a k tomu využívat pozici, rychle jsem je začal porážet. A vyhrával jsem opravdu hodně.“ Neustálé výhry a slastný pocit získaných peněz ale pokazila série rodinných tragédií, které se na Doyla sesypaly jako lavina. Během jednoho roku Doyle pohřbil svého otce (dostal infarkt), staršího bratra (měl jen 37 let, zemřel na rakovinu) a dvě tety.
„Aby toho nebylo málo, další smrt jsem viděl přímo u stolu, když jsem hrál proti staršímu poslanci Redu Dodsonovi. Red byl jeden z nejvíce tight hráčů, jaké jsem kdy potkal, takže jsem ho beztrestně bluffoval celou noc a měl jsem pocit, jako by mě předčasně navštívil Santa Claus. V jedné hře, když Red konečně trefil druhou nejlepší kombinaci A-2-3-4-6 jsem jako schválně trefil proti němu Wheel (A-2-3-4-5), a když Red uviděl showdown celý zmodřel, oči se mu přetočili a dříve, než padl na podlahu byl mrtvý. Přivolaný lékař už jen konstatoval, že to byl masivní infarkt.“
„Věci v Exchange Avenue začaly jít z kopce, všude byly drogy, které lákaly víc a víc policistů. Neustále razie, časté konflikty a to, že jsem sám strávil v cele několik nocí, dali definitivu - byl čas vypadnout. Samozřejmě za cíl jsem si vybral Las Vegas, a spolu s Davidem Vernonem a Waynem Hamiltonem jsme si vzali celý svůj bankroll (500$ každý) a vydali se splnit si svůj sen. Ten se ale rychle rozplynul.“
„Na hlavní ulici jsme se rozdělili, každý se vydal do jiného kasina. Dohodli jsme se, že se zde setkáme za 2 hodiny a uvidíme, jak to půjde. V dohodnutý čas jsme se tam opravdu setkali, ale každý z nás bez peněz. Prohráli jsme úplně všechno, zbylo nám posledních 5 centů a ještě i na cestu domů jsme si museli půjčit peníze. V Texasu jsme tak opět začínali od nuly, ale tentokrát už jsme na to šli moudře. Na Texaském okruhu, jak se nazývalo okolí Fort Worthu, se začaly hrávat stále vyšší a vyšší limity, které kromě mafiánů a zbohatlíků začaly lákat i skvělé hráče. V roce 1958 jsem jich zde potkal mnoho a byl jsem zvědavý na chlapíka jménem Johnny Moss, kterého mnozí považovali za nejlepšího hráče NLH na světě.“
„Když jsem se s ním poprvé setkal, měl jsem 25 let a strašně jsem mu chtěl dokázat, jak jsem dobrý. Hrál jsem s ním spoustu hand, vyhrál jsem od něj hodně peněz a byl jsem fascinován tím, jak dokázal s chladnou hlavou zvládat i velké prohry. Vyhrál jsem od něj asi 35.000$, když přišla handa, kterou dodnes považuji za zlomový bod celé mé kariéry. Na boardu K-7-8-2-3 jsem držel JTo a čelil jsem velké Mossově sázce v hodnotě 4.000$. Board mě sice netrefil, měl jsem jen J-high, ale v duchu jsem věřil, že jsem lepší. Nakonec jsem tedy dorovnal, co vyhnalo ze hry třetího hráče, který měl lepší ruku a Moss mi otočil 65o! Já jsem ukázal své karty, Moss se na mě podíval a v jeho očích bylo vidět respekt.“
Po této sám Doyle uvěřil, že je top hráč a i ostatní soupeři ho od tohoto momentu začali považovat za jednoho z nejlepších na světě. Úspěchy přicházely jeden za druhým pověst se šířila stále dál a tak, na začátku 60. let, s nabytým sebevědomím a s nově získaným bankrollem, přišel čas opět zkusit Vegas!
Zdroj: The Poker Mindset, autobiografia Kmotr Pokeru, CardPlayer, Wikipedia