Tomáši, kolega tě před časem nazval legendou, proč si myslíš, že tě takhle vnímá? Jak to bereš ty?
„Jak to vnímám já? Já si to nemyslím, ale tak už to dělám dlouho, v pokeru mám spoustu přátel.“
Většině československé a ve velké míře i části mezinárodní pokerové komunity je tvé jméno již dobře známo. Určitě však máme i čtenáře, kteří tě ještě neznají. Pověz nám na úvod něco o tvých profesionálních začátcích.
„Někdy v roce 2007 jsem se setkal s kamarádem, který tehdy natáčel pokerová videa, ale on mi řekl, že si můžu jít zkusit fotit turnaje. Na základě toho jsem přišel do Cardu, kde se hrály České Pokerové Tour, jedny z prvních. Ty jsem začal fotit a začalo mě to bavit, a postupem času jsem získal smlouvu s Pokermanem. A odtud jsem jednou dostal doporučení do Pokerstars. Tam jsem fotil Eureku číslo jedna v Praze v Cardu. Moje práce se jim líbila natolik, že mě vzali dál. A postupně jsem dostával více a více tour a propracoval jsem se z malého českého kasina až na WSOP do Las Vegas, kde jsem jako člen oficiálního týmu dělal 50. výročí WSOP po boku Joea Girona (pokerový fotožurnalista – pozn. red.).“
Ty jsi v té době i hrával poker, nebo jak ses vlastně do toho prostředí dostal?
„Já jsem poker nehrál, ale na začátku jsem ho samozřejmě začal hrát. Z toho důvodu, abych věděl, kdy mám čekat nějaké zajímavé akce, reakce, emoce. Tak jsem hrál online i živě. Ne moc, ale tak aby se mi to dostalo pod kůži, a aby všechno bylo jak má být. Ale na své první harddisky, které jsem si chtěl koupit, jsem vyhrál na cash game.“
Opravdu velkou část tvé práce tvoří cestování, hlavně létání. Máš s tím nějaké zážitky, které se ti výjimečně zaryly do paměti?
„Pokud bych to měl spočítat, už jsem byl dohromady v přibližně 37 zemích. Člověk se při tom opravdu hodně nalétá. A asi nejvíce bizarní příhoda byla, když jsem letěl bermudským trojúhelníkem v tajfunu. Letadlo se propadalo asi padesát metrů hluboko a letěli jsme stejnou trasou jako se ztrácely letadla v Bermudském trojúhelníku. Vedle mě úplně náhodou seděl stíhací pilot americké armády a dělali jsme si z toho trochu legraci, protože jsme věděli, že je to bezpečné. Ale lidé kolem nás už začínali zvracet. Když jsme přistávali, už jsme přistávali „crosswind“ (přistání při bočním větru – pozn. red.). Tehdy byl takový vítr, že to vytrhávalo palmy ze země. A pilot dokonce dostal smyk na přední kolo, takže v posledním okamžiku letadlo vrátil na normální přistání. Když jsem vystupoval z letadla, tak proti mně vystoupil americký pilot s ray bany, velký chlap ve všech významech. A já mu říkám „To byl pěkný manévr, zachránil si letadlo“. A on mi na to „Ty jsi pilot?“, a já že ne, ale mám už toho strašně hodně nalétané. Tak říká „Máš pravdu, ale nikomu to neříkej“. Ale na druhé straně máš také krásné lety. Letíš, jdeš si pro kávu ke crew a zjistíš, že crew je ze zemí kolem tebe, a starají se o tebe jako o krále, a zasypávají tě švýcarskou čokoládou. Takže vše má svá pro a proti. Každopádně létání je hezká věc a já to mám rád.“
Co máš ty na té práci nejvíc rád?
„Dělám lidem radost a to mě baví. Když jednou zestárnou, a budou lidem ukazovat fotky kde co vyhráli, tak si možná vzpomenou, že jsem to fotil já. Několikrát se mi staly i věci, které jsem moc nezveřejňoval, například že jsme fotili velký turnaj, a kolega to moc nezvládl. A vítězové pak chtěli, ať to vyfotím já, ale musel jsem to odmítnout. I když mě to mrzelo, ale nebylo by to kolegiální.“
Během tvé kariéry ses určitě setkal s hodně zajímavými a známými hráči. Předpokládám, že ti někteří byli více sympatičtí než jiní.
„Jasně, někteří jsou více sympatičtí, někteří méně. Ale někteří hráči jsou u stolu neoblíbení, například Miki (Martin Kabrhel – pozn. red.), ale když ho znáš víc a z jiné strany, tak pak je to fajn chlap. Já ho mám rád. Což se tedy o většině hráčů bohužel říct nedá. V týmu jsem měl mnoho lidí. Fotil jsem například Tombu, Nadala, Neymara. To jsou celebrity, které hrály poker. I s Beckerem jsem dělal. Ale víš co, pracoval jsem třeba i s hráči, kteří byli na začátku svého úspěchu. Například Dzmitry Urbanovich, tak jeden z jeho prvních turnajů jsem fotil v Pardubicích, když se tam ještě hrály turnaje, které pořádalo pražské Card Casino. A postupem času se z něj stal high stakes hráč světové úrovně. Takže některé hráče znám prakticky ještě „od plenek“. Za to období, co to dělám, jsem jich poznal hodně. Pracoval jsem s hodně low stakes hráči, ale jak říkám i s hodně super high stakes hráči. Nyní ke konci prakticky jen se super high stakes. S hodně z nich jsme nyní přátelé. Také mě napadá Sam Grafton, známý pokerový kouč, který kdysi žil v Praze a hrával tam v Cardu. Hodně prokrových přátel mám v Norsku, Švédsku a Finsku. Například norské hráče Martina Almaase nebo Toma Aksela Bedella. O norský poker se starám od jejich prvního legálního turnaje. Tam má můj velký respekt a přátelství Frode Fragelli, o kterém se dá říci, že je otcem norského pokeru.“
Fotil jsi opravdu mnoho obrovských turnajů. Umíš odhadnout celkový prizepool, který jsi za celá ta léta nafotil?
„Ty si myslíš, že se to dá spočítat? Ale pokud bys to chtěla spočítat, tak si můžeš spočítat spoustu EPT za několik let, hodně WPT za několik let. Například když jsem byl na Bahamách, tak jsme tam měli i padesát vítězů turnajů, které jsem všechny fotil já. Takže spočítat to nelze, ale byla by to astronomická částka, kterou určitě nikdo nikdy na světě nevyhrál, tím jsem si jistý. A ještě to bude dlouho trvat, než ji někdo vyhraje.“
Pamatuješ si, co byla ta nejvyšší výhra, kterou jsi fotil?
„Určitě to bylo přes milion dolarů a vícekrát. Zajímavý moment jsem vyfotil loni v Londýně. Byl tam High Roller s buy-inem 25.000 eur, Mystery Bounty. Zúčastnil se ho Juan Pardo, to jméno ti asi něco říká. Je to jeden z top hráčů, dobrý chlap. Vytáhl si Mystery Bounty hlavní cenu 50.000 eur, a zůstaly pak ještě nějaké obálky. Tak mu říkám, že Juan otevři tu obálku, a já ti pak řeknu kolik tam bylo. Juan to udělal, otočil druhou cenu 50.000 eur a říkám mu „Juan, teď vyskoč“. A on vyskočil a já jsem to vyfotil. A je třeba říci, že to pak ještě celé vyhrál, takže měl ten turnaj zaplacený opravdu bohatě.“
Jaké jsou takové fotografie, které ty považuješ ve své kariéře za speciální?
„Co se týče fotografií, které jsem udělal, já někdy dostanu různé nápady. Jsem v tomto směru tvořivý. A v jeden pěkný den jsem dostal na Bahamách nápad, že tedy když jsem tady, tak chci udělat něco, co ještě nikdo nikdy neudělal. Šel jsem za šéfkou delfinária domluvit to. Vzal jsem jednoho vítěze, postavil jsem ho do středu s delfíny, a delfíni skákali za ním, bylo za ním dokonce vidět pokoj, kde někdy býval Michael Jackson. Takže tohle bylo asi nejvíc, co jsem kdy vyfotil. Samozřejmě milované delfíny byly následně velmi dobře odměněny řadou ryb. Tak takovou fotku jsem si já vymyslel a realizoval, a nebylo to jednoduché.“
Když tak popisuješ, co všechno obnáší práce pokerového fotografa, vidím, že to musí být dost fyzicky náročné.
„Nejprve několik hodin cestuješ. Na ty turnaje s sebou nosíš tak od 50 do 70 kilo techniky. Práce jako taková no... Za den nalítáš několik km, k tomu si tak 100-200 krát klekneš, a 3 tisíc krát zvedneš fotoaparát, který váží tři kila. Tak si to spočítej. Je to nonstop fitness. Když je opravdu velký a náročný turnaj, tak jsem schopen za 10 dní zhubnout 8 kilo.“
Nenechte si ujít ani druhou část tohoto rozhovoru, ve kterém se už zanedlouho dozvíte, jak se fotí falešný Boris Becker, se kterými světovými profíky nejlépe vychází, co vše musí udělat pro dobrou fotku a i to, jestli vlastně má při tak nabitém kalendáři prostor pro nějaké hobby.....